V podstatě jsem tuto sezónu neměl v plánu na kole někam jet. Všichni moji kamarádi cestovatelé měli pro tento rok jiné plány. Jarda letěl do Peru, Josef do Indie a Alena jela s kamarádkou do Krkonoš. Chtěl jsem využít květnových svátků a vyrazit alespoň na Sardinii. Jenže začátkem května je ještě Sardinie studená. Jeden nápad ale je. Pojedu se podívat do Drážďan za mým kamarádem Romainem. Známe se už dva roky a několikrát mě zval k němu do Němec. Moje milovaná polovička Martina souhlasí. Jen má obavy o svou fyzičku. To já ale ne, protože na začátnici má naježděno víc, než jsem měl v mých začátcích já. Několik víkendovek se spaním pod stanem či pod širákem máme za sebou také. Stejně tak jako jízdu za všelijakého počasí.

Původní plán byl vyrazit 1. srpna, dorazit za pět dnů do Drážďan, pobýt s Romainem a jet domů. Jenže dlouho jsme váhali s domluvou této akce s Romainem a tak na konec se dovídáme, že má v plánu odjet s dcerou Elenou na kolech do Krkonoš. Pružně měníme plán a start posouváme o týden dřív. Trasu plánujeme opačně oproti původní verzi ve směru Skuteč - Chotěboř - Havlíčkův Brod, Praha, Děčín, Drážďany (Dresden). Od Havlíčkova Brodu se chceme držet cyklotrasy č.19, která vede až do Davlí. Z Davlí improvizací dorazíme do Prahy a z Prahy vede trasa č.2 až do Drážďan. Spaní plánujeme pokud možno pod šrákem mimo kemp. Vše je naplánováno a zdá se být jednoduchým. Ale vše je vždy jinak.

25.7.2003 pátek
Skuteč, Miřetice, Trhová Kamenice, Hluboká, Libice (rybník): 42,26km

Dopoledne trávím ještě v zaměstnání. Mám několik hodin naddělaných a hodlám s tím v 11 seknout. Při pohledu z okna se ve mě vaří krev, protože někdy od noci prší a prší. Naštěstí podle předpovědi počasí s meteorologických snímků na serveru Meteopress déšť ustupuje a v 10 hodin už svíti v Chebu sluníčko. Za jak dlouho to asi dorazí do Skutče. Odhaduju, že tak kolem druhé odpoledne.
Před dvanáctou jsem doma z práce a prší. Navrhuju tedy oběd v restauraci. Bude na dlouho poslední kloudný jídlo. Pře jednou jdem z hospody a pořád prší. No, on to není ani tak déšť jako spíš mrholení. Navzdory tomu je ale teplo. Ještě něco přes hodinu čekáme u Martiny na konec deště. Před druhou hodinou se zdá být mrholení menší. Sjíždíme ke mně abych nabalil i já své kolo. Při balení si samozřejmě zabouchnu dveře a musím zpět do bytu Martiny pro rezervní klíč, který jsem tam dal včera po té, co jsem si také zabouchnul. Jsou to ale komplikace! Díky tomu se stále posunuje plánovaný odjezd, ale také naštěstí přestává pršet.
O půl třetí pomale vyrážíme směr Trhová Kamenice. V plánu máme přespat u rybníka nedaleko Libice u Chotěboře. Již jsme tam spali při naší první delší víkendovce na začátku května. Je tam klid a voda a ohniště, no prostě paráda!
Kousek před Trhovou Kamenicí přestává pršet a sem tam vykoukne i slunce, což je hned veselejší pohled na vše kolem. S žertem prohlašujeme, že se nám ještě bude po mrholení stýskat. Cestu až někam za Trhovou Kamenici znám. Na kole jsem tam, byl mnohokrát. Dál už je to premiéra.
V podvečer jsme v Libici. Stavujeme se do hospody pro malou lahvinku vína na oslavu startu cesty. Rybník je odtud asi 2km a cestou chci navštívit Jaromíra, se kterým jsem byl loni v Norsku. Je doma. Prohazujeme jen několik vět, poněvadž má doma zákazníka a musí se mu věnovat.
Pozdě odpoledne jsme u rybníka. Vše je tak, jak bylo, když jsme tu byli v květnu. Jen na vodě přibylo několik kachen a rodinka labutí. Ty labutě, to jsou ale mazaná ptáci. Jen se začnem vybalovat, jsou u nás a čekají na něco do zobáku. Martina je krmí mou večeří :-) Já se snažím fotit, ale labuťákovi se to nelíbí. Roztahuje křídla a pěkně syčí. Mám obavy aby mě nesežral, neřád. Za dobrotu na žebrotu!
K večerní pohodě se pokouším rozdělat oheň. Vše je po dešti mokrý a Martina nevěří, že se mi to povede. To bych ale nebyl správnej zálesák, kdybych na potřetí s pomocí jednoho zapalovače nerozdělal oheň. Oheň sice víc kouří než hoří ale za hoďku je dobře. Mraky se rozplynuly a nad rybníkem zapadá slunce. Je nádhernej večer. Dovolená začíná moc pěkně, i když to ráno nevypadalo.

26.7.2003 sobota
Libice (rybník), Chotěboř, Havlíčkův Brod, Světlá nad Sázavou, Stvořidla, Ledeč nad Sázavou: 71,42km.

Ráno je nádherný. Slunce ve spacáku je po Martině druhý, co mám na cestování nejraději :-) Pomalinku vstáváme a děláme snídani. Máme docela velký výběr potravin. Asi jsem to s nákupem přehnal. Zřejmě zvyk z nákupů na dlouhé cesty v zahraničí.
Do Chotěboře je to jen 5km. Jsme tam za chvíli. Slunce hřeje až moc a my se chladíme na náměstí v kašně. Nakupujeme tekutiny a pokračujeme směr Havlbrod. Tam bychom měli najít posázavskou cyklostezku č.19, která začíná někde na Vysočině a končí v Davlích asi 15km jižně od Prahy na soutoku Sázavy a Vltavy.
Na náměstí se sháníme po cestě na psychiatrii. Martina se tam chce zastavit za svým příbuzným, kterýho neviděla asi 15 let. Naštěstí je to našim směrem.
Kousek za léčebnou nacházíme stezku 19 a držíme se jí. Na louce za Havlbrodem vaříme oběd. Po obědě pokračujeme po 19. vede nás zajížďkou do Lipnice. Jelikož si myslíme, že jsme v předstihu, nevadí nám to. Navštívíme tedy Lipnici.
Z Lipnice je nádherný výhled na Havlíčskobrodsko. Škoda, že se to nedá kloudně vyfotit. Je zde nádherně. Nedivím se, že se zde konají hudební festivaly. Divím se spíš obyvatelům, že to zde přežijou.
Po 19 pokračujeme stále. Chceme vidět Stvořidla. 19 nás doslova tahá po všech zákoutí řeky Sázavy, až jsme z toho docela utahaní. Příroda je zde nádherná, ale kopců je moc. Najednou jsme u řeky a najednou máme s velkou dřinou nastoupaných několik stovek metrů v kopcích. Tahleta devatenáctka ta není pro začátečníky nebo "bahna". Funíme tímto způsobem až do večera. Chceme do kempů na Stvořidlech. Toto nám rozmlouvají náhodně potkaní cykloturisti (podle hroznýho přízvuku z Prahy). Kemp je prý narvanej a špinavej. Rozmýšlíme tedy. Martina je už utahaná a kemp by byl pro dnešek dobrým řešením, i denní dávka km je už dávno uříznuta. Problém je v tom, že bychom museli zase sjet hluboko dolů k vodě a po ránu drtit stoupání. Jeden z pražáků nám radí jet do Ledče a asi 2km zpět proti proudu vody do bývalýho tábořiště. Pravda, musíme ujet asi ještě asi 15km, ale je to lákavější než přelidněnej kemp.
V Ledči odbočujeme ze silnice a proti proudu pokračujeme asi 2km. Je zde hned několik míst k přespání. Nakonec kotvíme na místě s ohništěm. Dokonce i dřevo nám tu někdo nechal.
Jelikož je večer opět bez mráčků nestavíme střechu stejně jako včera. Večer věnujeme koupání v Sázavě popíjení vínka topení ohně. Je zde moc pěkně. Na protějším břehu jezdí lokálka a několik rybářů chytá nedaleko ryby.

27.7.2003 neděle
Ledeč nad Sázavou, Zruč nad Sázavou, Kácov: 52,09km

Počasí se pravděpodobně rozhodlo nadělit nám pěknou dovolenou. ráno je opět překrásný. Jsme sice mokrý od rosy, ale ta je na sluníčku během pár chvil sluncem vypita. Uvažuji o raní koupeli v řece, ale pohodlí mně to nedovolí.
Parný den nás pronásleduje již od našeho startu. Trasa 19 nás opět vodí po kopcích. Naštěstí vede i dosti lesem, kde jsme před sluncem schováni. Občas ztratíme trasu a improvizujeme. Někdy zase náhodou trasu najdeme.
Ve Zruči se schováváme na pár chvil v parku. Jsme úplně vysáti sluncem. Potkáváme cykloturistickou rodinku, která jede opačným směrem, tedy od Kácova. Kromě báglů s sebou vezou i malou holčičku. Je tak trošičku mlsná a Martina se s ní dělí o rozteklou tatranku 3D. No spíš jí nechává slíznout čokoládu z obalu. Po pár líznutí je holka jako černoška. Rodičům to evidentně nevadí a tak Martina a holčina pokračují ve svačině ještě chvíli.
Po odpočinku zdoláváme ještě několik kopců. Trasu stále nemáme, ale ke Kácovu se blížíme pomalu a jistě. Asi po páté projíždíme Kácov. I přes velkou únavu z kopců máme v plánu dojet do Českého Šternberku do kempu. Z Kácova šlapeme vzhůru od řeky do vesnice Zdebuzeves. Podle itineráře by tam měla 19 procházet. "Je zde!" Vidíme žlutou tabulku s číslem 19 a s obrázkem bicyklu. Hned nasazujeme směr podle šipky. cesta vede lesem panelovou cestou. Projíždíme jakýsi rekreační středisko a klesáme. Po pěti km jsem opět v Kácově. Sice jsme se chytli trasy 19, ale pro opačný směr. Dnes už ale nebudeme šlapat zase nahoru. Zůstáváme v kempu v Kácově.
Večer se zatahuje. Stavíme tedy poprvé jen tak provizorně střechu. Z dálky je slyšet bouřka. Naštěstí celou noc neprší.

28.7.2003 pondělí
Kácov, Český Štenberk, Rataje nad Sázavou, Přestavlkzy, Týnec nad Sázavou: 76,04km

První hodinu dnešního dne jedeme v mrholení. Stoupáme stejnou cestou, jako jsem stoupali včera, než jsme zabloudili a sjeli zpět do Kácova.
Projíždíme Rataje nad Sázavou. Jako by se zde zastavil před padesáti lety čas. Ty domy, náměstí a tak...
Mám neodolatelnou chuť na vajíčka. Pravděpodobně můj metabolismus vyžaduje něco bílkovin a vápníku. Je zvláštní, jak na těchto akcí člověk jí jídla, co by obyčejně doma nejedl. Normálně doma nejím třeba paštiky, tatranky, sušenky a podobně. Teď se cpu vším tímto a móc mně to chutná! Pamutuju se, jak na akci Turecko 2002 jsem se cpal tureckým chlebem s cibulí. V tu chvíli to bylo nejdobřejší jídlo pod sluncem.
Z a městem Sázava pokračujeme po proudu řeky. Je to tu samá chatička; převážně pražáků. Stěží hledáme místečko k uvaření obídku. Nakonec v opuštěném tábořišti vaříme.
Počasí je pod mrakem, ale s každou přibývající hodinou se lepší. Někde u Přestavlk je opět docela teplo a skoro jasno. Do Týnce nad Sázavou je to ještě asi 15km. Tam bude pro dnešek konec.
Týnec nad Sázavou je mi znám z mé první velké cyklotrasy Praha - Vídeň, kterou jsem zde začínal v roce 1999. Tak trochu to tu na mě působí nostalgicky.
Za 40 korun platíme pobyt ve vodáckém tábořišti. Spíme pod širákem, jelikož nebe neříká nic o dešti.

29.7.2003 úterý
Týnec nad Sázavou, Davle, Praha Barrandov: 51,37km

Z Týnce nad Sázavou ráno pokračujeme lesem směr Davle. Cesta vede lesem po lesní cestě, která se postupně mění v cestu pro nás nesjízdnou. V těchto místech je trasa 2 absolutně nevhodná pro dálkovou trasu s bagáží. Kola musíme místy tlačit. Terén je samej šutr.
Na silnici se dostáváme až v Petrově nedaleko Davlí, kde taky začíná pršet. Schováváme se ve vlakové zastávce Davle a doufáme, že déšť ustane. Po dvou hodinách stále prší, spíš mrholí. Vůbec se nám nechce v tomto počasí jet za Prahu. Nedá se nic dělat, ale musíme. V Praze je několik kempů kolem Vltavy.
Za deště a chladu jedeme hlavní silnicí ku Praze. Je to hrůza! Mokro jde odspodu, shora a z boku. Nejhorší jsou tiráky a náklaďáky. Při každým předjetí jsme nemilosrdně ohozeni špínou z náprav.
Docela se i ochladilo. Naštěstí déšť přestává a my jsme někde u barrandovského mostu. Přes řeku je vidět kemp. Pro dnešek je to naše záchrana. Jsme mokří a zmrzlí a cena 330kč se nám musí zdát přijatelná. Nebýt tohoto hroznýho počasí, nikdy bych tuto cenu za spaní na zemi nedal. Je to zlodějina! Člověk by měl znát svoji cenu. V životě jsem byl už v několika mnohem levnějších kempech a vypadaly líp než zrovna tento.
Pro jistotu stavíme střechu, ale počasí zdá se být moudřejším než bylo před hodinou.

30.7.2003 středa
Praha Barrandov, Vyšehrad, Kampa, Malá strana, Troja, Kralupy nad Vltavou, Veltrusy: 62,59km

Bez snídaně opouštíme kemp a po místní cyklostezce pokračujeme do centra Prahy. U Vyšehradu nacházíme stezku č. 2, která by nás měla dovést až do Drážďan. Je jasno a my míjíme národní divadlo a po Mostě legií přejíždíme Vltavu. Chvíli hledáme nějaké potraviny abychom se konečně nasnídali.
K tomuto se váže jedna historka, kterou si velice oblíbila Martina. Nutno podotknout, že nejsem fanda Prahy a jezdím tam fakt jen velmi nutně, tudíž ani neznám všechny ty pražské pamětihodnosti. Zase ale takovej blb nejsem. Přece jenom poznám alespoň Národní divadlo, Karlův most, Václavák a tak. Náš hovor po nákupu snídaně se odehrál si takto:
"Všude samý památky a člověk aby hodinu hledal nějakej krám s jídlem", naštvaně nadávám po opuštění potravin. "Hele, tamhle je nějakej park, tak se tam najíme", navrhuji.
Martina se najednou začne šíleně chechtat a já nechápu proč.
"Víš miláčku,", povídá, "to Petřínskej park!" Smích nebere konce. Tak trochu se zastydím za to, že to v Praze ve svých třiceti letech neznám, ale celkem mně to je putna.
Snídáme tedy v parku. Pro dnešek si moje chutě vybrali koláče a mlíko.
Po cyklostezce č.2 pokračujeme Prahou. Projíždíme Letnou, kde dělníci jseště sklízejí aparaturu po koncertu skupiny Rolling Stones a dostáváme se do Stromovky, kde taky ztrácíme naši dvojku. Musíme se dostat k ZOO. Improvizujeme až do ZOO bez značení. Bohužel ani u ZOO nenacházíme naši cestu a v bezradnosti se vracíme do Stromovky a pečlivě hlídáme všechny značky cyklostezky tak, abychom žádnou nepřehlídli. I tak jsem zase zpět u ZOO sic jinou cestou. Však hodná paní nám poradila objet ZOO a zkusit sjet k Vltavě. Rada byla dobrá. Za ZOO konečně nacházíme stezku č.2 s návěštím "Dresden 193km". Opouštíme tak Prahu a já přemýšlím o tom, že je Praha maličká. Při vzpomínce na loňskej průjezd Istanbulem... Je to prostě větší vesnice.
Kostrbatou cestou projíždíme Klecánky a další obce které byly v roce 2002 postižené ničivými povodněmi. Skoro to není poznat, že zde byly nějaké povodně.
Pravděpodobně díky povodní ztrácíme opět značku naší cesty. V Řeži musíme po mostě přejet Vltavu na její levý břeh a do Libčic musíme jakousi cestou těsně kolem vlakové trati. Je to nebezpečné. Martina kolo jen tlačí. Já popojíždím po stovce metrů a čekám na ni, jestli je OK.
V Libčicích se pomocí přívozu dostáváme zpět na pravý břeh Vltavy. Odtud jedem přes Kralupy nad Vltavou do Veltrus. Ve Veltrusech plánujeme přespání v kempu. Naše hotovost je všehovšudy asi 150kč a pevně věříme v přijatelnou cenu ubytování. Kupodivu je cena za noc pro dvě osoby 150 korun, takže jsme švorc. Zítra musíme "znásilnit bankomat".
Kemp je čistý a ani zde nejsou stopy po povodní. Snad jen fotografie na recepci vypovídají o ničivé síle vodního živlu. Opět spíme bez střechy. Je takový teplo, že se spacákem jen přikrývám.

31.7.2003 čtvrtek
Veltrusy, Mělník, Říp, Brozany: 81,94km

Hned po ránu kousek za kempem objevujeme naši trasu č.2, po které jedeme až do Mělníka. Cestou musíme překonat technickou lávku přes kterou je veden naše trasa. Na lávku nevede žádný výjezd a tak musím naše kola namáhavě vytlačit po schodech.
Po staveništi mostu za Brozánkama přejíždíme do Mělníka a šlapeme do kopce do centra města, kde konečně získáváme hotovost z bankomatu. Hned využíváme naší peněžní hotovosti a nakupujeme jídlo.
Po prohlídce a odpočinku v Mělníku, opět hledáme cestu dál. Díky německým turistům, kteří mají narozdíl od nás mapu, pokračujeme po dél levého břehu Labe do Horních Počaplů, kde se rozhodujeme prodloužit naši trasu a navštívit říp. Odtud je to jen 6 km. Byla by škoda nevidět tento symbol našeho národa. Za necelou hodinu parkujeme kola na hlídaném parkovišti pod Řípem. Na kopec musíme pěšky. Kola by se stejně nedaly vytlačit - je to krpál. No a na kopci je co? No přece rotunda svatého Vojtěcha a svatého Jiřího. Z řípu je nádherně vidět na České středohoří, kam míříme. Konečně nás čeká les a nějaké kopečky. Polabská nížina je fakt nezajímavá.
Večer přijíždíme do kempu v Brozanech. V kempu není slyšet češtinu, jen němčinu a vlámštinu. Kvůli vrtkavému počasí stavíme střechu.

1.8.2003 pátek
Brozany, Litoměřice, Ústí nad Labem, Děčín: 87,27km

Je pátek a my máme poslední den k vyřízení cestovního pojištění. Chceme tak učinit v Litoměřicích, neb je to okresní město a šance sehnat potřebné instituce, je větší. Prohlídnout si centrum města a pojištění nám zabírá asi dvě hodiny. Zkouším volat své spolužačce ze střední školy, jestli je doma. Náhoda tomu chtěla, že Halka doma je. Za pár minut jsme u ní. Kecám s ní o časech minulých a dělám alespoň jedno foto ze setkání. Za pár chvil se s ní loučíme a jedeme dál k Děčínu.
Díky informační kanceláři v Litoměřicích získáváme naši první mapu s cyklostezkami. Konečně nám žádná trasa nezmizí!
Cestou se na dvě hodiny zastavujeme u Žernoseckého jezera a koupeme se. Voda je jen o malinko studenější než vzduch, ale i tak se osvěžujeme. Bohužel nám tyto dvě hodiny později schází v Děčíně.
Projíždíme údolím řeky Labe do Děčína. Je to zde moc pěkný: koleje (dokonce na obou březích Labe), řeka, my, no prostě paráda! Bohužel místo na spané nějak není a tak není divu, že v podvečer jsme nedaleko Děčína. Necháváme se zlákat první cedulí "camping" v Těchlovicích. Ovšem cena 300kč za noc je pro nás i v tuto podvečerní hodinu šokem. Nenechám vydělat někomu, kdo nemá jednak zájem o zákazníky (trvalo asi 10 minut, než si nás obsulaha všimla) a kdo chce tržit třiceti korunami za opření kola v kempu. Je to nehoráznost.
Jedeme dál. Už musíme svítit. Já dělám přesní světlo a Martina zadní. Podle mapy je v Děčíně kemp přímo na koupališti. V centru Děčína se orientujeme na kemp podle dopravních značek. Koupaliště nacházíme ale v troskách. Ptáme se domorodce a ten vysvětluje, že kemp vloni vzala voda a že se bude znovu stavět za rok. To je svízel! Co teď jsme utaháni, je tma a je devět večer. Martina by nejraději hledala nějakej penzion. Stavím se proti tomuto nápadu, protože 20km od Německých hranic bude stejně vše obsazeno - je sezóna.
Jedeme tedy dál. Není vidět za krajnici silnice a flek pro spaní se hledá velmi těžko. Za Děčnem míjíme několik Night clubů. Pořád nic, pořád nic! Je po desáté večer. konečně. Za malým soukromým parkovištěm je malej prostor pod vrbou na spaní. Martina má sice strach, ale já toto místo považuju za dobré. Prakticky je zde velmi malý provoz, i když je pátek. Narychlo do sebe dostaneme klobásy s hořčicí a spíme, jako když nás do vody hodí.

2.8.2003 sobota
Děčín, Hřensko, Mezní Louka, Jetřichovice: 33,27km

Dnešek pojímáme odpočinkově. Náš cíl je kemp v Jetřichovicích. Dopoledne jsme v Hřensku. Městečko je nádherné a upravené. Snad jen celkový dojem kazí spousty Vietnamců s jejich přihlouplými stánky. Všude je to samej sádrovej trpajzlík, ručník a zaručeně pravý Adidas sortovní oblečení.
Po nákupu potravin stoupáme lesem do centra CHKO České Švýcarsko. Čím více se vzdalujeme od Hřenska, tím míň je zde turistů. Nejsou zde parkoviště a parkování mimo ně je zakázáno pod vysokou pokutou. Pro líný Němce a Čechy je to sem zkrátka daleko.
Chvíli po poledni je dešťová přeháňka. Během několika chvil se ale voda z rozpálenýho asfaltu mohutně vypařuje. Vzduch je tu jako v prádelně.
V Jetřichovicíh jsme asi ve tři odpoledne. Kemp nás stojí pouhých 54 korun a je mnohem krásnější než kemp v Praze nebo Těchlovicích. Navštěvujeme přilehlé koupaliště, které není součástí kempu. Voda je zde jaksi načichlá.
Opět spíme pod hvězdičkama.

3.8.2003 neděle
Jetřichovice, Kyjov, Hinterhermsdorf, Bad Schandau, Pirna, Heidenau: 88,59km.

Po ránu projíždíme Českým Švýcarskem směr Kyjov, kde bychom někde měli přejet hranice do Německa. Je úmorná vedro a my zdoláváme jeden kopec ze druhým. Jsme bez jídla a jelikož j neděle, je problém někde něco koupit. V příhraničí jsou převážně samý hostince a restaurace víceméně pro Němce. Zajíždíme proto asi 4 km do Krásné Lípy a nakupujeme na poslední chvíli něco těstovin a nějakou tu konzervu.
Vracíme se ty 4km navíc zpět a nádherným údolím kolem potoka projíždíme až na hranice se Sazkým Švýcarskem. Jsme v Německu. Pro mě je to poslední ze sousedních zemí, kde jsem ještě nebyl na kole.
Prašnou cestou dojíždíme do městečka Hinterhermsdorf a odtud pořád z kopce až do Bad Schandau. V Bad Schandau hledáme Elbe strase,ale ta, co jsme našli, končí v Penny marketu. Jedeme tedy nejpravděpodobnější cestou, ale ta se v Porschdorfu začíná podezřele vlnit a nám je po pár km jasno, že jsme někde mimo. Zuby nehty překonáváme v obrovským hyce spoustu prudkých kopců, kolikrát i na cestě z dlažebních kostek.
Na jednom z odpočívadle se ptáme Němců, kde to vlastně jsme, ale ani ty nám nejsou schopni odpovědět. Pokračujeme tedy dál.
Konečně kdesi nacházíme směrovku do Pirny. To je stěžejní bod, neb Pirna je u Labe. Tam my musíme!
Chceme si to ještě víc zkrátit a necháme se zlákat odbočkou do Bastai. Jakému nemilému údivu se nám dostává při dojezdu do tohoto místa. Bastai leží také sice u Labe, ale asi o 300m víš. Tato zajížďka je však vykompenzována nádhernými výhledy na Labe a skalní pískovcové útvary. Jsem z toho všeho docela znavenej a nejraději bych byl už u Romaina.
Z Bastai se vrátíme opět na kritickou křižovatku a jedeme do Pirny. Mělo by to být už jen z kopce. Taky že jo! Za pár desítek minut jsme u Labe a po pár pojusech konečně stojíme na labské cyklostezce, po níž se dostáváme až do Heidenau.
Co ale teď? Martině vypověděl na mobilu roaming a mě na telekontu volání do zahraničí. Jsme přívozu do Birkwitz. Chceme poslat Romainovi SMSku, ať si pro nás přijede, ale nejsme si jisti, jestli by došla.
Zkusíme tedy najít ulici Waserstrase sami. Bodle názvu by neměla být daleko od řeky. Jedeme nejbližší cestou do města a náhodou první ulice, kterou jsme našli je Waserstrase. Teď už konečně najít jen číslo popisný 4c a je to. Je zde několik třípatrových činžáků o dvou až třech vchodech. Domorodci nám radí, kde najdeme onen vchod a my konečně zvoníme na Romaina.
Určitě je překvapenej, že jsme to našli sami. Otvírá nám dveře a mně začínají krušný časy konverzace v angličtině. Martina je se svejma státnicema z němčiny a angličtiny v pohodě, ale mně to bude trvat několik hodin, než se rozpomenu na všechny ty slova a fráze. Romain vyžaduje ke k domluvě výhradně angličtinu, protože se v ní chce procvičit. Já s Martinou před Romainem ze slušnosti mluvím anglicky. Je fakt, že toho dnes moc nenamluvím. Jsem utahanej a po pár pivech i vláčnej a ospalej. I tak si vykládáme o všeličem. Martina má problémy prohazovat mezi sebou dva cizí jazyky, protože když se narazí na slovo nebo frázi, kterou Romain nezná v angličtině, Martina to tlumočí do němčiny. Kolikrát jsou z toho komický situace, protože Marina překládá Romainovi němčinu do angličtiny, nebo ho dokonce i v němčině opraví. Je to takovej učitelskej reflex a jí osobně to vadí.
Kolem půlnoci jdeme konečně spát. Předtím jsme se stihli pořádně vykoupat a přebrat oblečení k vyprání.

4.8.2003 pondělí
Heidenau, Dresden, Heidenau: 36,34km

Není nad dobrý český pivo! Po tomhle německým mě nějak bolí hlava. Venku je nádherný ráno. Podle zpráv o počasí by teploty měly vystoupat ke 34 stupňům.
Chceme si udělat výlet do Drážďan. Koneckonců je to náš cíl, tak ať tam taky dojedeme!
Po snídani (Němci s oblibou snídají Nutely - mňam) jedeme na lehko do Drážďan. Na cyklostezce kolem Labe je čilý ruch. Spoustu obyvatel se zde prohání na kolech nebo kolečkových bruslách. Dokonce vidím i spoustu na těžko naložených kol. Cyklisti s brašnama na zadním a předním nosiči ve velkém věkovém rozmezí. To bych do Němců nikdy neřekl, že jsou takový sportovci. Nedá mi to spát. Za celý svoje putování jsem nikde neviděl takovou koncentraci cykloturistů, jako je zde. Stejně si myslím, že všichni tito naparádění "těžkooděnci" jezdí jen po rovině kolem Labe a spí po penzionech. Podle mě neví, co to je pořádnej kopec, spaní pod širákem na hrbaté zemi a nádhernej pach vlastního potu po několika dnech nemytí se.
Do Drážďan je to 16km - tedy asi hodina pohodové jízdy. Romain jede s námi, má totiž nějakej úmysl v Drážďanech.

Pár slov o Romainovi: Je to typickej Němec. Když mu to Martina řekla, zhrozil se. Zřejmě nechce tak vypadat. Já jsem ho potkal před dvěmi lety v Deštném v Orlických horách, kde jsme spolu pojedli a popily. Vlastně jsme se viděli jen několik hodin. Tenkrát jsem ho zval do ČR k sobě do bytu nebo někam na toulky po krásách republiky. Docela znám Moravskej kras a to by se mu mohlo líbit. O rok později přijel s dcerou Elenou a začínali u mě svoji cestu do Rakouska a Slovinska. Elena tenkrát slavila třináctý narozeniny a myslím si, že na oslavu, jakou jsme tenkrát s kamarádama jim připravili, nikdy nezapomenou. Byl to tenkrát super odvaz. Romain je takovej svobodomyslnej člověk. Klidně by mně půjčil klíče od bytu a já bych tam s ním mohl bydlet, jak dlouho bych potřeboval.

Na hlavním náměstí se pro tuto chvíli loučíme s Romainem a jdeme okukovat památky. Není to moje oblíbená činnost, protože na památkách je háfo turistů a to já nemusím. Ale když už jsem tedy tady... Pomale procházíme to nejzajímavější a kupujeme pohledy abychom se taky podělili o svoje zážitky s nejbližšími v Česku.
Je nuvěřitelný horko. Být psem, tak vlezu tak jako oni do jedné z těch kašen s vodou. Trávíme ve městě asi tři hodiny a vracíme se zpět. Romain mluvil něco o přírodním koupání u Birkwitz, takže večer jedeme tam.
Chceme si odpočinout od kol, takže do sousedního městečka Birkwitz, které je na druhé straně Labe, používáme převoz. Je to docela drahej špás, protože za cenu asi 70 eurocentů se vezeme 50m po vodě.
V Birkwitz je obrovskej zaplavenej pískovcovej lom. Spoustu Němců je zde v rouše Adamově a spousta Němek v rouše Evině. Dokonce i Romain sundal vše, co na sobě měl a přivedl tak Martinu do rozpaků. S Martinou tuto činnost neprovozujeme, tudíž zůstáváme v plavkách. Musím přiznat, že se mi tu líbí. Voda je nádherně čistá a teplá. Zůstáváme zde až do západu slunce a protahujeme těla plaváním. Je to příjemná změna po týdny stráveném v sedle kola.
Večer u Romaina patří opět konverzaci. Jsem o něco lepší, než včera. Debatujeme o muzice, cestování o životě a tak. Ve dvanáct jdeme spát. Zítra odjíždíme zpět do ČR. K nám se přidá Romain a Elena. Chceme společně ujet pár dnů.

5.8.2003 úterý
Heidenau, Bad Schandau, Hřensko, Jetřichovice: 36,34km.

Romain ráno zaspal a tak se start posunuje asi o hodinu a půl později. Kolem desáté přijíždí Romain s Elenou a společně razíme směr ČR. Počasí je neuvěřitelně horký.
Kolem Labe jedeme směrem do Bad Schandau. Cestou míjíme Bastei, na které jsme byli v neděli. Cesta kolem Labe je pohodová, rovná a s malým provozem. Převážně jedeme po cyklostezkách. V Königsteinu konečně posíláme pohledy zakoupené v Drážďanech. A kolem poledne přejíždíme zpět do ČR. Opět nás vítají stánky plné Vietnamců a sádrovejch trpajzlíků. Paradoxně se mě Vietnamec v Česku ptá německy, jestli něco nepotřebuju. musím se tomu v duchu smát.
Z hranic přes Hřensko se dostáváme stejnou cestou jako před třemi dny do Jetřichovic do kempu. Romain s Elenou měli v úmyslu sice zůstat v jiném kempu, ale ten byl z neznámých důvodů mimo provoz, tudíž jsme zůstali opět v Jetřichovicích. Mně se tento kemp opravdu líbí. Je zde klid a pohoda a pod širákem spíme jen za 54 korun. I sprchy a WC jsou přijatelný. Romain s Elenou si najímají bungalov. Cestují bez spacáků a stanu a mají na to peníze. My sice peníze máme taky, ale spát v posteli pod peřinou můžu doma. Pod širákem je to stejně nejlepší!
Večer popíjíme a kecáme zase o čemkoli. Za tmy se plazíme s koly na místo spánku. Už několikátá noc je jasná se spousty hvězd nad námi. Dnes je ale nějak chladněji.

6.8.2003 středa
Jetřichovice, Zákupy, Máchovo jezero: 79,00km

Po probuzení vaříme kafe a snídáme. Romain už je vzhůru a vrací se z raní rozcvičky. Běžel dva km do Jetřichovic a zpět pro něco k jídlu.
Elena si ráda pospí a my čekáme na to, až bude v provozu. Pokračujeme směrem k Máchovu jezeru. Záměrně prodlužujeme dnešní trasu, chceme totiž ujet na této akci alespoň 1000km.

Na těchto akcích se vždy několik dnů před koncem těším na domov. Je fakt, že se v něm zdržuji co možná nejméně, ale scházím mně. Většinou se těším na spoustu maličkostí, ale nejvíc na hudbu. Léta poslouchám hudbu rockovou a poslední dobou mě zaujal finská skupina Nightwish . Jejich texty jsou o svobodě, divočině a podobně. Při poslouchání této hudby jsem vždycky úplně jinde. Kdybych v tuto chvíli přišel o vše, vím, že to není podstatný. Pocit svobody a volnosti ve mně tak vzkvétá a dává sílu být.

K večeru se dostáváme k Máchovu jezeru. Je zde rušno: kolotoče, hudba, stánky... Kempů je zde hned několik. Jedinej problémje v tom, že Romain s Elenou nemůžou najít prostě volnej bungalov. Vše je rezervovaný už několik týdnů napřed. Jezdíme tedy od kempu ke kempu a až po dlouhé době nachází Romain volnej bungalov. Teda nic moc. Kolem je prostředí přímo příšerný. Bungalov je umístěnej kdesi v bungalovým sídlišti. Je zde hroznej hluk a příroda nicmoc. Já s Martinou odjíždíme o dva km dál do jinýho kempu. Je zde o poznání líp. Steleme si pod širákem jako obvykle. Večer se za námi stavuje Romain s Elenou. Chceme společně strávit náš poslední večer. Popíjíme víno a opíkáme buřty. Je to pohoda. Někde na druhé straně kempu burácí neúprosně techno a já přemýšlím o tom, jestli ta skladba,kterou slyším trvá tak dlouho, nebo už je to nějaká další věc. Sám sobě si gratuluju, že jsem tady a ne tam. Myslím, že kdybych strčil hlavu do motoru formule jedna, uslyším něco podobnýho. Takovej hudební humus jako je techno, to snad nikdy nepochopím.
O půl noci jdeme spát. Já s Martinou pod strom a Romain s Elenou jedou zpět do bungalovýho sídliště.

7.8.2003 čtvrtek
Máchovo jezero, Doksy, Houska, Ráj, Kokořín, Hostice, Konětopy: 66,26km

V devět ráno se jedeme rozloučit s Romainem a Elenou. Oni chtějí pokračovat do Krkonoš a my zase na Kutnou horu. Romain už vesele hraje volejbal s ostatními rekreanty v bungalovém sídlišti. Elena nikde. Romain vysvětluje, že ještě spí. No nic, budit ji nebudeme. Loučíme se tedy jen s Romainem a pokračujeme na Doksy.
V Doksech dokupujeme potraviny a pro jistotu i čtvrtkilovou plynovou bombu k vařiči. Na informačním centru kupuju za 13 korun mapku s místními cyklotrasami. Jedna z nich vede na hrad Housku a Kokořín. Připadá nám, že domů je to už jen kousek a tak si schválně trasu prodlužujeme. Děláme si pauzu na Housce. Příroda je zde pěkná a málo obydlená. Chceme se podívat na Kokořín, ale bohužel k němu nevede silnice. Spokojíme se tedy s pohledem ze silnice.
Nedaleko Mělníka, za obcí Hostice, kde kupujeme jídlo, se ptáme na možnost přespání. Místní nás posílají do opuštěného pískového lomu nedaleko Konětop.
V podvečer jsme u lomu. Voda je zde nádherně čistá. Je průhledná alespoň do tří metrů. Jediná vada na kráse je člověk. V tomto parném létě je lom okupovaný spoustou lidí. Nepořádek, který po nich zůstává je příšerný. Všude jen lahve, kelímky, igelity a jiný nepořádek. Nechápu, jak lidi můžou být takový prasata. Vždyť za několik sezón se sem nabudou moct pro samej bordel jezdit koupat.
Nacházíme místečko v borovém lese jen pár metrů od břehu lomu. Nejsme sami, co jsem se zde rozhodli přenocovat. Stejně tak činí několik dalších skupinek okolo lomu. Čistou a teplou vodu hned využíváme k večerní koupeli. Je to osvěžující. Opět usínáme s ukolébavkou v rytmu techna. Přes stromy slyším jen jakési dum dum dumdumdum dum. Asi je tento kraj tech-nicky prokletej.

8.8.2003 pátek
Konětopy, Hlavno, Brandýs nad Labem, Čelákovice, Velim, Kolín, Kutná Hora: 86,59km

Když Martina ještě spí, jdu se koupat. Celou cestu si slibuju raní koupel. Tady je to nejlepší. Probuzení je super. Den začíná pěkně z vesela. Dnes je k snídani makovej závin a bílý kafe.
Ke svému zděšení zjišťujeme, že domů to není zas tak blízko, jak jsme si mysleli. Jsme pořád na úrovni prahy jen pár km severněji. Jedeme tedy směr jihovýchod. V Brandýse nad Labem opouštíme les. Vjíždíme do kraje polí. Není zde jediná řeka kromě Labe, které je stejně daleko. Teplota vzduchu se pohybuje okolo třiceti stupňů. Vítr se sotva hne.
Mořeni vedrem a nezajímavou přírodou se pomaličku šineme směr Kolín. Marně přemýšlím, co místní obyvatelé v tomto vedru celej den dělají. Nejsou zde koupaliště, lesy, řeky, prostě nic, co by lidi rozptýlilo.
Ve stínu památné lípy vaříme oběd a odpočíváme. Vedro je neúnosné. Od žízně nás zachraňují umístěné sodobary ve vesnicích. Za asi dvanáct korun se dá koupit jeden a půl litru sodové nebo čisté chlazené vody.
Pozdě odpoledne kupujeme v Kolíně nějaké potraviny a pokračujeme do Kutné Hory. Unaveni vedrem jsem za další hodinu a něco v Kutné Hoře. Náhodou nacházíme první kemp ze dvou hned na kraji města. Moc se nám zde nelíbí, protože kemp je ve městě nedaleko hlavní silnice. Jedeme tedy hledat druhej kemp někde na druhé straně Kutné Hory. Kemp je až kdesi za městem. Zato jo zde klid až na to vlakový nádraží. Mě osobně vlaky nevadí, ale Martina se budí celou noc.

9.8.2003 sobota
Kutná Hora, Čáslav, Ronov nad Doubravou, Seč, Nasavrky, Skuteč: 49,5km

Den poslední. Máme to domů už jen 50km. Jsme s jednodenním předstihem. Je to pořád lepší, než mít skluz. Z kempu jedeme směr Čáslav. Krajinu tady znám. Na kole jsem zde byl minulej rok. Kousek za Čáslaví vjíždíme konečně do lesů nám zanámých. V Ronově nad Doubravou se stavujeme na jedno pivo. Je zde staročeská pouť a my sledujeme to dění kolem. V tomto vedru nemá cenu pít víc než jedno pivo jinak se jede hrozně blbě.
Dva kilometry za Ronovem slavíme zastavením náš tisící kilometr. Po stoupání do Seče za Třemošnicí si v Seči dáváme malinou siestičku v místní cukrárně. Obec Seč žije turistickým ruchem. Každoročně se sem sjíždí spoustu rekreantů trávit čas u sečské přehrady.
Moc se tady nezdržujeme, poněvadž to tady známe. Nedaleko Bojanova obědváme a do Skutče dorážíme kolem čtvrté odpoledne.

Závěrem:

Po šestnácti dnech a 1050km jsme zpět ve Skutči. Počasí nám přálo (někdy až moc). Jsem rád že jsem se podíval do Německa. Byla to poslední sousední země, ve které jsem na kole ještě nebyl. Oplatil jsem Romainovi návštěvu.
Na druhou stanu jsem nemusel zajišťovat žádné speciální cestovní doklady. Poprvé jsem takovou dlouho akci začal na kole už ve Skutči, kam jsem taky zase dojel. Jinak jsem se většinou přibližoval dopravními prostředky.
Martina byla z této aktivní dovolené unešená. Bez nějakých větších problému ujela celou trasu. Případné zbloudění komentovala tím, že se alespoň projedeme. Nikdy na bloudění nenadávala.
Taktéž spaní pod širákem a na divoko bylo nádherné - obzvlášť kolem řeky Sázavy.
Moje poslední velká česká akce byla Praha - Vídeň. Mezi tím jsem uskutečnil několik zahraničních cest a musím konstatovat, že letošní akce Dresden 2003 byla stejně tak pěkná jako všechny ostatní.